Proběhlé akce

Vandr do Mimoňova

Záznam z Bářina deníku

Říjen 2020

Pátek 9.10. odpoledne
Balím do krosny poslední věci, které budeme na puťáku potřebovat. Připínám na batoh velkou plachtu na spaní a kotlík. Už asi podesáté kontroluji předpověď počasí a ujišťuju se, že jsem si zabalil všech 150 vrstev termoprádla. Nemám buřty na oheň, budu si muset vystačit se dvěma párkama, co jsou v ledničce.

Od rána mi chodí jedna zpráva za druhou, kdo je všechno nemocný a z puťáku se omlouvá.
Z původního počtu 12 statečných nás bude asi jen 7. To je správné číslo. Náčelník nám do kotlíku zabalil asi 30 tatranek, to teda nevím, jak spotřebujeme. Vyrážím a za chvíli už jsem na nádraží a potkávám se se zbytkem tlupy.

Jedeme teda ve složení já, Kamil, Lucka, Chosé, Blešman, Zdenda a Jožka. Po otázce, jestli mají všichni teplé spacáky, nepromokavé boty a náhradní oblečení mi Lucka řekne, ať jsem v klidu, že to je skupina těch nejsilnějších, kteří jako jediní přežili naši táborovou epidemii v roce 2019. Prý jsme ti nejlepší z nejlepších. Má pravdu. Nejlepším z nejlepších jsem předala do batohů kotlík, plachtu a ingredience na společný guláš, abych to nemusela táhnout sama, a jsem spokojená.

Nasedáme do Arriva vlaku a rozjíždíme pořádnou párty. Covid necovid se Blešman válí po podlaze a podlézá sedačky, Zdenda vyhlašuje, že bude celou cestu jíst, aby nemusel mít roušku. Jožka vymýšlí zábavný hry, zatím vypadají nevinně. Zdendovi se rozbily boty ještě ve vlaku, Kamil se je snaží spravit, aby nemusel jít bos. To nám to hezky začíná.

Dojíždíme do Starých splavů a vydáváme se na cestu. Lucka v ruce drží deníček, kde má celou trasu popsanou, mapu si nevzala. Proto už z nádraží vyrážíme špatným směrem a zacházíme si asi kilometr, než najdeme správnou turistickou značku a zmizíme v lese.

Jožka po cestě vymýšlí další zábavnou hru na pana prezidenta. Ta už tak nevinná není, spočívá v tom, že kdo jako poslední zareaguje na tajný signál bodyguardů, stane se panem prezidentem a je okamžitě v zájmu vlastní bezpečnosti sražen k zemi. Z nějakýho důvodu jsem na následujících dvou kilometrech skoro pořád pan prezident já. Při útoku na prezidenta Chosého se mu z kotlíku rozsypalo na zem všech 30 tatranek. S radostí se na ně vrháme a některé rovnou konzumujeme. Chosé má radost, že to bude mít lehčí.

Po asi hodině chůze dorážíme na místo, kde má být naše první nocležiště – převis. Podle jasných instrukcí v Lucčině deníčku hledáme na levé straně od cesty, ale bohužel nenacházíme. Je už tma a začíná pršet. Nacházím plácek, kde by se dal postavit přístřešek a snažím se zradit zbytek tlupy od úmyslu hledat v naprosté tmě převis, který možná neexistuje. Lucka se nevzdává, volá Modráskovi a zjišťuje, že převis je ve skutečnosti na pravé straně od cesty. Kdo z nich dvou neumí strany, nevíme, ale Lucka za chvíli přes les vítězoslavně křičí, že převis našla a že se můžeme jít zabydlet.

Rozkládáme si pod skálou plachtu a chystáme si spaní. Lucka s Jožkou bravurně rozdělávají oheň a začínají opékat buřty. Blešman zkoumá pavučiny nad našima hlavama a objeví obrovskýho pavouka. Prohlásí, že takovýho macka ještě v životě neviděl a že tam tedy odmítá spát. Řekneme mu, ať jde spát klidně někam jinam. Nejde. Zdenda prosí Kamila, aby pavouka rozmáčknul, Kamil odmítá s tím, že pavouk je tam doma, ale ať se nebojíme, že už se dva týdny nemyl, a tak se od nás bude pavouk držet dál. Kamilovi poděkujeme.
Jdeme spát, Zdenda se přikryl celý celtou včetně hlavy, prý aby na něj pavouk v noci nevlezl, Kamil skuhrá, že by si dal pivo. Noc je neklidná, všichni sebou meleme, Chosé mluví ze spaní, Jožka ze sna vykřikuje, že si zapomněla roušku. Celou noc vytrvale tiše prší.

Sobota 10.10.
Ráno se probouzíme sice v suchu, ale rozlámaní. Blešman se Zdendou tvrdí, že vůbec nespali, protože kontrolovali pavouka, ten ale přes noc zmizel, takže ho kontrolovali špatně a já doufám, že ho teď mám v krosně. Kamil ještě vypadá, že spí, proto se na něj všichni vrhnou s výkřikem „Pozor, pane prezidente!“ a ujistí se, že už je vzhůru.

Chosé vaří čaj, snídáme, balíme se a vyrážíme na cestu. Neprší, ale je mokro a vlhko.

Cesta ubíhá rychle, po chvíli dorazíme k podivné odbočce, o které Lucka tvrdí, že se jedná o zkratku. Všichni tamtudy chtějí jít, já s Kamilem teda ne, nakonec se rozdělujeme a posíláme ty nejlepší z nejlepších s Luckou v čele po zkratce s tím, že se potkáme v Hradčanech. Začíná pršet, prší čím dál tím víc. Volám Lucce, aby zajistila, že všichni aktivují pláštěnky. Po chvíli dojdeme s Kamilem do
Hradčan, Lucka nám volá, že jsou v lese u studánky a popisuje mi cestu, jak se tam dostat. Absolutně se ztrácíme a končíme někde v koňskym výběhu, Lucka nás jde hledat, nakonec najdeme studánku i se zbytkem tlupy a doplníme vodu.

Prší už opravdu hodně, naháním všechny, abychom došli do města, našli stříšku a uvařili si někde v suchu oběd. V Hradčanech opravdu nacházíme skvělý altán vedle hřiště, sundáváme pláštěnky, oblékáme suché bundy a vaříme si čínskou polívku. Ještě nikdy v životě mi takhle nechutnala.

Následně se domlouváme, co budeme dělat dál. Je asi poledne, spát jsme měli asi kilometr odsud na Hradčanské vyhlídce. Pršet má do tří, pak by měl být chvíli klid na postavení přístřešku a večer bude zase cedit. Děti říkají, že by radši odjeli do Kralup a spali v teple pod střechou. Hledám vhodný spoj a rozhodujeme se, že počkáme na autobus a dnešní spaní venku rušíme. Než přijede, tlupa řádí na hřišti a nacvičuje novou rappovou píseň s názvem Mám doma úhoře. Tu melodii už z hlavy asi nedostanu.

Přesouváme se na zastávku autobusu. Poté, co má spoj 5… 10… 15 minut zpoždění, kontrolujeme v jízdním řádu, jestli vážně pojede. Nepojede. Až zítra. Škoda. Kamil pohotově velí, že tedy jdeme spát na vyhlídku. Mezitím přestalo a znovu začalo pršet, takže chvíli na postavení přístřešku jsme propásli.

Tlupa remcá středně silně, šplháme do kopce a hledáme místo na spaní. Vyhlídka je nádherné místo, ale kvůli počasí výhled není žádný. Podle instrukcí od Modráska se prý dá spát přímo na vyhlídkovém skalisku, kde je i ohniště. Nedovedu si představit, jak bychom se tam mohli naskládat, aniž by se někdo v noci skutálel dolů. Chosé prozkoumává nedaleký převis, prý by to tam šlo, Zdenda se ptá, jestli tam jsou pavouci. Blešman kousek dál od cesty nachází hezký bezpečný plácek. Rozhodujeme se pro plácek a začínáme stavět přístřešek. Je krásný a prostorný, děláme si spaní a převlékáme se do suchého oblečení. Venku solidně přituhuje, Blešmanovi je zima už teď, dávám mu svojí deku a zbytek
tlupy si na něj se slovy „Pozor, pane prezidente!“ lehá, prý aby ho zahřáli.

Lucka dělá tuňáka na hajzláku a snaží se na tom Kamilovi uvařit čaj. Zdenda má za úkol uvařit vodu na čaj pro ostatní, první se snaží zakopat do země kartuši a jenom to trvá asi půl hodiny. Konečně máme čaj, hajzlák taky dohořel, přikusujeme k čaji vyuzenýho tuňáka a já začínám vařit guláš. Ten se nám taky nebývale povedl, anebo je to jako s tou čínskou polívkou, že mi to tak chutná.

Pomalu přestává pršet a stmívá se, zalézáme do spacáků, ujišťuju se, že nikomu není zima. Přes Blešmana házíme Zdendovu celtu a instruujeme ho, ať si Ježíškovi napíše o lepší spacák. Kamil vypráví pohádku, les je úplně tichý, je zima, mrzne mi nos.

Neděle 11.10.
Ráno se probouzíme do mlhy, všichni žijeme a omrzliny nemáme, ale vylézt ze spacáku vyžaduje dost odvahy. Většině se chce na záchod, tak nemají na výběr.

Vaření čaje dneska připadlo na Blešmana, pomáhám mu umýt kotlík od guláše, zbytky guláše balím do svého ešusu, ještě se bude hodit. Pijeme čaj a snídáme buchty, balíme se, a co nejrychleji vyrážíme, máme před sebou 10 kilometrů a chceme stihnout vlak z Mimoně ve 2 hodiny.

Rychlou chůzí, abychom se zahřáli, hned dojdeme zpět do Hradčan, kde najdeme žlutou a vydáme se na cestu. Během prvního kilometru jsem dvakrát sražena k zemi jako pan prezident. Začínám Jožku za tu hru nesnášet.

Po kilometru a půl dojdeme k rozcestníku, kde zjistíme, že jsme šli celou dobu na druhou stranu, než jsme chtěli. Otáčíme se tedy zpět a já s Kamilem nakopáváme ostré tempo, abychom vlak stihli i se zacházkou. Po cestě se střídavě srážíme k zemi a zpíváme Mám doma úhoře. Na krátkých pauzách bereme zavděk všemi zbylými tatrankami.

Ještě štěstí, že jsme ti nejlepší z nejlepších, protože do cílové Mimoně nakonec dorazíme
s dvouhodinovou rezervou. Tlupa si okamžitě posedá na zem na zastávce autobusu a vybalí oběd. Někdo jí fazole, já, Kamil a Zdenda si ohříváme guláš a už zase nám hrozně chutná. Telefonuji rodičům, že jsme v cíli a v kolik dorazíme do Prahy. Jožka vzkazuje mamce, aby vzala na nádraží tajný dárek pro Lucku k loňským Vánocům. Mamka slibuje, že vezme.

Po obědě uspořádáme výpravu k místním Vietnamcům pro piknik, bonbony a jiné nesmysly. Pak konečně nasedáme do vyhřátého vlaku a jedeme domů. V České lípě nasedáme na skoro uplně plný autobus do Prahy. Je tam přetopeno a žádný vzduch. Zdendovi se udělalo špatně. Chvíli se to snažil rozdýchat, nakonec nás zachránil pán, který seděl se svým synem hned za námi a měl v kapse asi 10 igelitových pytlíků. Asi nějaký zkušenosti. Jeden nám pohotově podal a Zdenda do něj bez okolků vrhnul svou porci guláše. Stojím v uličce, držím Zdendovi igelitku a podporuju ho, že za 15 minut už jsme v Praze. Zvoní mi mobil, volá mi Jožky táta, že už je na nádraží a kde jsme my. Balancuju v uličce autobusu, v jedný ruce držim pytel s blitkama, v druhý mobil, další cestující mě s hrůzou v očích pozorují a doufají, že to dobře dopadne.

Dopadlo. Dorazili jsme do Prahy. Tajný dárek k Vánocům pro Lucku Jožky táta nepřinesl, mamka mu nic neřekla. Fotíme se a loučíme se a každý odcházíme po své trase domů. Úkol pro zbytek dne? Umýt se, vzít si teplé oblečení, uvařit si čaj a zalézt do postele.

Pondělí 12.10. ráno
Brzo ráno vstávám a odcházím do práce. V hlavě mi hraje Mám doma úhoře. Chci zpátky do lesa.